Již dlouho před koncem roku se plánoval výjezd na letošní závod Italian Master a Tubertini day, který se měl konat v městečku Ostellato, nedaleko města Ferrara a asi 100 kilometrů od města Bologna.

[responsivevoice_button voice=”Czech Female” buttontext=”Poslouchat příspěvek”]

Postupně se různě měnilo složení našeho družstva, které mělo reprezentovat české zastoupení Tubertini. Bohužel zasáhla vyšší moc a nakonec zůstali jen tři zájemci o cestu do Itálie, já, Stefan Paral a Martin Rašek. Jediný Martin měl zkušenosti z loňské účasti a neskrýval vysoké ambice. Protože se jedná o závod dvojic, bylo potřeba doplnit ještě čtvrtého závodníka. K Martinovi se přidal Peter Rošák, závodník ze Slovenska.

Ještě než jsem odcestoval, protože cestu jsem naplánoval na středu 30. října, jsem dostal zprávy přímo z dějiště, že ryby moc neberou. Martin totiž vyrazil již v neděli, týden předem, aby pořádně natrénoval. Odjížděl jsem tedy s tím, že to bude velmi obtížný závod chytaný velice technicky.

 

Rakouský kolega a kamarád Stefan Paral vyrazil na cestu se mnou. Domluvili jsme si sraz v 11 hodin na prvním odpočivadle za Vídní směrem na Gratz. Cesta byla příjemná. Dělali jsme pravidelné zastávky a cesta nám slušně ubíhala. Před setměním jsme dorazili do Itálie, a zatímco v Rakousku jel první Stefan, jako domácí, v Itálii jsem převzal navigaci a vedení já. S přibývající tmou a s tím, jak jsme se blížili k velkým městům, houstl provoz. V dlouhých úsecích opravovaná dálnice dovolovala jet jen kolem 80 kilometrů za hodinu a tak se závěr cesty táhnul. V půl osmé jsme byli na místě, v městečku Masi Torello. Penzion jsme našli naprosto bez problémů a za chvíli jsme byli ubytovaní.
Po příjezdu jsme se dověděli, že pro lov ryb v oblasti musíme mít povolenku, nebo, jak říkají místní licenci typu „C“. Proto padlo rozhodnutí, že druhý den ráno vyrazíme na obecní úřad v Masi Torello, kde den před tím vyřídili licenci Martinovi. Po chvíli čekání jsme zjistili, že je problém. Paní na úřadě, která den předtím pomohla s vyplněním poštovní složenky, najednou tvrdila, že oni nemají žádný formulář na licenci typu C, pouze licenci B a licenci A. A že si máme zajet do Ostellata, že tam nám licence vyřídí. Vrátili jsme se tedy na penzion, rozhodnuti, že si licence vyřídíme před internet, protože taková možnost také existuje. Ztroskotali jsme na tom, že počítačové vyřízení je podmíněno zadáním identifikačního čísla žadatele, což jsme samozřejmě neměli. Rozhodl jsem se tedy ještě jednou prostudovat pokyny k vyřízení licence typu „C“, zveřejněné na internetu, jak jinak, v Italštině.  Ale překladač zafungoval a já brzy pochopil, že jsme zbytečně šli na městský úřad, a že paní úřednice měla pravdu, že nemá formulář na licenci C. Licenci C si totiž vyřídíte v Itálii tak, že si na poště vyzvednete poštovní složenku a na číslo účtu, které je uvedeno na internetu, pošlete částku 6,82 EUR, která je taky uvedena na internetu. A potvrzení o uhrazení z pošty slouží jako Licence typu „C“. Takže jsme vyrazili na poštu, tam vypsali tři složenky a zaplatili. Skoro bez problémů. Vypadl totiž internet Italské pošty a tak jsem čekal, než se zase probudí k životu. Kolegové využili této doby k nákupům v místním Intersparu.  A pak už nic nebránilo naší cestě ke kanálu Valle Lepri.
V pátek ráno jsme vyrazili na kanál Vallette. Martin s Petrem byli přihlášeni do regionálního závodu dvaceti dvojic Maver, já se Stefanem jsme chtěli dál trénovat.  Poodjeli jsme za konec závodní trati, našli příhodná místa a trénovali. Tentokrát jsme zkusili krmení Wonder Black, opět s většinou hlíny. Ale průběh byl stejný, jako ve čtvrtek. Úplně bez záběru. Zkoušeli jsme sestavy 0,3 gramu splávek, návazec 0,06 a háček velikosti 22, nástraha jedna nebo dvě patentky, nade dnem, přesně na dně, přehloubené, staticky, i v pohybu, nic, nic, nic, ani záběr. Není co popisovat. Po třech hodinách jsme se sbalili a přejeli za Martinem s Petrem. Jak se ukázalo, dostali přidělené místo, kde ze břehu trčela do vody silná trubka a v jejím okolí se držely malé rybky, slunečnice pestré. Nalovili jich 820 gramů, což stačilo na pohodlné vítězství.
Potom jsme přejeli do Ostellata, do místní tělocvičny (Palazzetto dello Sport di Ostellato), kde jsme se podívali v klidu a bez davů na vybavení vystavení firmami Tubertini, Matrix, Trabucco, Colmic, Hydra a Maver. Na místě nás doprovázel náš italsko-český kolega Luca Pergreffi, který nám také velmi pomohl jako tlumočník.  Po prohlídce jsme jeli do penzionu, kde jsme ladili vybavení a sestavy na sobotní závod Italian Master. Já vyměnil amortizéry v topsetech za ještě měkčí a Martin vázal sestavy na odhozové pruty. Budíček byl nastaven na pět hodin ráno, tak šli všichni poměrně brzy spát.
V sobotu ráno jsme ještě za hluboké tmy posnídali kávu s vynikajícím perníkem od manželky a vyrazili vstříc prvnímu závodu v Itálii. Již předem jsme věděli, že Martin s Peterem budou mít místo na kanálu Valle Lepri, já se Stefanem na kanále Vallette. Po příjezdu do tělocvičny bylo na místě již několik set rybářů. Po zahájení jsme byli vyzváni, abychom si vyzvedli dárek, pro každého účastníka závodu 5 kg vnadící směsi. Martin s Peterem vyzvedli a odnesli krmení přímo do auta. A dál jsme čekali, až dostaneme naše místa. Nakonec jsme dostali ten správný lístek, Martin s Peterem dostali sektor I, místo 4, já se Stefanem jsme dostali sektor B, místo 4. Jen na vysvětlenou, místa se nelosovala, prostě je nějakým způsobem pořadatel přidělil. Pravidlo je, že ze čtyřčlenného týmu je jedna dvojice na jednom kanále a druhá dvojice na tom druhém kanále. Sektory jsou po deseti dvojicích. Dvojice sedí v jednom sektoru společně.  Výsledek (umístění) obou dvojic se sčítá. Vyrazili jsme na cestu a na naše místo jsme se Stefanem dorazili pár minut před osmou. Závod začínal v 10 hodin. Takže jsme bez dlouhého rozmýšlení začali stavět sedačky a připravovat pruty. Poté jsme si namíchali krmení, opět jen kilogram a půl suchého krmení na jednoho. Tentokrát jsme přidali do krmení Wonder Black a Gros Gardons jen jeden balíček hlíny double leam a bokem jsme si rozdělali jen hlínu, kombinaci double leam a rozprašující světlé hlíny v množství 4 litry na závodníka. Jako živou jsme použili čtvrt litru malé patentky, deci mrtvých pinek a deci mrtvých červů a dvě deci kukel. Na háček jsme měli po trošce červů, pinek a velkou patentku. Na děličku jsme zakrmili jen čtyři koule krmení a čtyři koule hlíny s patentkou zavezli kalíškem. Na odhoz jsme nastříleli asi 15 kuliček krmení. Ze začátku závodu se nedělo vůbec nic, ani záběr, ani náznak nějaké aktivity ryb na hladině. Trpělivě jsme zkoušeli různé sestavy, různé přehloubení i různé nástrahy. Nic. Po hodině a čtvrt jsem zpozoroval pohyb splávku, počkal jsem si a konečně zaseknul rybu. No rybku, candáta kolem 12 centimetrů. Ale byla to ryba, a nula byla zažehnána. Během chvíle následovaly další záběry a candáti ve vezírku utěšeně přibývali. Najednou po záseku byl odpor mnohem větší. Tajně jsem věřil, že to bude trošku větší cejn, ale chyba, pouze hodně naštvaný místní ježdík. Potom záběry zase ustaly, zřejmě jak hejno candátků projelo. Stefan zatím neměl ani záběr. Zkoušeli jsme různé způsoby krmení, různé sestavy, až nakonec, asi půl hodiny před koncem i Stefan dostal záběr. Bohužel, jak byl natěšený, nepočkal a zasekl příliš brzy a rybka mu spadla. Na konci závodu jsme měli dohromady šest candátků a jednoho ježdíka. Vážení bylo poněkud komické, protože použitá váha nedokázala zvážit méně, než 4 rybky, a tak se v zápise střídaly hmotnosti a počty ulovených ryb. Na konci sektoru se ukázalo, že vyhráli kolegové z B2 na jednu větší rybku – karase, kolegové na B3 měli shodnou hmotnost s námi, přesně 100 gramů, a tak jsme si rozpůlili pořadí na 2,5. Byli jsme spokojeni, i když bylo jasné, že Stefanova rybka by nás osamostatnila na druhém místě v sektoru.  Sbalili jsme věci a jeli jsme zpět do tělocvičny čekat na náš druhý tým. Kolegům se bohužel nedařilo, chytili celkem 3 ryby a udělali sedmičku v sektoru. Tím byly naděje na slušný celkový výsledek zrušeny, a tak jsme odjeli na ubytování, připravit se na nedělní Tubertini day. 
V neděli ráno byl opět budíček v pět hodin, po snídani jsme vyrazili směr Ostelatto. V tělocvičně opět byla hlava na hlavě a tak jsme dost času strávili ve stánku firmy Rossi, který stál před tělocvičnou, kde jsme si nakoupili nerezové metly na míchání krmení a hlíny a nějaké další drobnosti.  Konečně začal organizátor rozdávat lístečky s přidělenými místy. Dostali jsme se Stefanem sektor A, místo 2, tedy hned vedle forhontu, což ale nemuselo nic znamenat, protože forhontů s úlovkem nula tu bylo víc než dost. Martin s Peterem dostali sektor B, místo 1. Okamžitě jsme vyrazili na cestu, protože uličky kolem tělocvičny byly zacpané auty. Našli jsme své místo a hned zahájili přípravu. Já ji začal tím, že jsem si musel v rákosí vysekat přístup k vodě, pokud jsem nechtěl sedět tři metry od Stefana a to jsem tedy opravdu nechtěl.  Během chvíle jsme měli připraveno a začalo pršet. Rychle jsme namíchali krmení, tentokrát 2 kg Turbo černé a jednu Gros Gardons, hlínu jsme tentokrát na Stefanovu žádost použili tmavou, opět směs double leam a rozprašující belchatovské hlíny. Živou jsme měli stejnou jako v sobotu, tedy trošku mrtvých červů a pinek, kukly, malou patentku a na háček velkou patentku. Zjistili jsme, že máme v místě lovu hloubku o 80 cm menší než v sobotu, tak jsme rychle zakrátili všechny sestavy. Zakrmení jsme provedli kalíškem, i když okolo lovící domácí naházeli vše rukou. Na odhoz jsme opět na cca 28 metrů nastříleli 15 kuliček krmení.  Po začátku závodu začal ryby chytat Stefan a hezky lovil jednoho cejna dlaňové velikosti za druhým. Vyměnil jsem několik sestav, změnil nastavení hloubky a nakonec jsem taky dostal záběr. Candátek, jak jinak. Ale hned další vyrolování byl cejn kolem 150 gramů, což byl bonus. A za ním další. Nejlepší byla sestava 0,3 gramu splávek Tubertini, návazce 0,06 mm a háček velikosti 22. Přehloubení jen o pár centimetrů. Jen bylo potřeba najít, kde zrovna ryby jsou, protože proudění v kanále měnilo směr.  Postupně jsme lovili další rybky, tak nějak na střídačku, až jsme skončili s 32 rybami a hmotností 1,560 gramů. Sousedi na forhontu měli přes 3 kila, chytali především větší ryby než my. Jak se ukázalo později, náš výsledek stačil opět na druhé místo v sektoru, právě za A1. Což bylo skvělé, zejména protože jsme tentokrát chytali oba dva. Martin s Peterem na sektoru B vyhráli s hmotností přes 2 kilogramy. V celkových výsledcích skončil Martin s Peterem na čtvrtém místě, já se Stefanem na 18. místě. Náš výsledek 2,5 a 2 nás potěšil, protože jsme na neznámé vodě dokázali vychytat dva velmi dobré výsledky.  Po vyhlášení výsledků a ocenění nejlepších, a po občerstvení připraveném firmou Tubertini, jsme se rozloučili s Ostellatem a odjeli do penzionu si odpočinout a zabalit věci na cestu domů.
Podle místních rybářů prý letos byla situace zcela výjimečná a tak špatné braní ryb prý nepamatují. Říkali nám, že v závodě se 156 závodníky bylo 155 z nich bez ryby. Pro nás těžko uvěřitelné na našich vodách. Pro mě a pro Stefana to byla velmi zajímavá a přínosná zkušenost. Takto náročné technické chytání jen pár rybek během celého závodu nám ukázalo, kde máme nedostatky.  Ale odjížděli jsme spokojeni. Na shledanou příště Itálie.

                                                                 Jiří Hrazdil